Nenechte se mýlit, výše uvedené verše nepatří do textové výbavy právě recenzované nahrávky Tima Tolkkiho. Jen se mi vybavily při poslechu jeho nejnovějšího hudebního výtvoru. Náladový Timo Tolkki skutečně neměl svůj osobní a muzikantský život lehký, což mělo dopad i na jeho skladatelskou tvorbu. Po mnohokrát propíraném odchodu ze STRATOVARIUS, pro něž složil citovaný refrén písně „Phoenix“, a pokusech o comeback v koncepčním projektu (podivné album „Saana - Warrior Of Light Pt.1: Journey to Crystal Island“), v regulérní kapele („REVOLUTION RENAISSANCE“) či v power metalové super skupině („SYMFONIA“) zanevřel na hudební business a ohlásil konec své kariéry. Nikde jinde snad neplatí tolikrát omílané klišé „nikdy neříkej nikdy“ jako v muzikantském světě. Nápad na vznik této metalové opery se vylíhnul v hlavě šéfa nahrávací společnosti Frontiers Records, Serafina Perugina, do jejíž stáje přináleží i TimoTolkki. A tak vznikl první (i když z hlediska chronologie děje údajně třetí) díl z plánované trilogie z dílny zavalitého Fina.

Skladatelsky, to jest hudebně i textově, se jedná o one-man projekt páně Tolkkiho. Nikoli však z hlediska pěveckého a muzikantského. Protože se jedná o metalovou operu a poněvadž Tolkki rozhodně nepatří k pěveckým esům, bylo třeba přilákat osobnosti, které svým hlasem propůjčí nahrávce patřičnou atraktivnost. A že má Tolkkiho jméno stále dobrý zvuk, je znát i z výčtu jmen zúčastněných hráčů (bicmena a klávesáků) a zpěváků. S elitní sestavou Elize Ryd (AMARANTHE), Michael Kiske (UNISONIC), Russell Allen (SYMPHONY X), Rob Rock (IMPELLITTERI), Sharon den Adel (WITHIN TEMPTATION) a Tony Kakko (SONATA ARCTICA) by se musel skutečně hodně snažit, aby natočil propadák. Především jsem rád, že dal příležitost sličné Elize Ryd, jejíž hlas má společně s Robem Rockem ústřední úlohu. Zdatně jim sekunduje Russell Allen. Účinkování zbylých tří pěvců se omezuje na pouhý jediný song. Avšak tady velký pozor! Jejich party stojí za to! Skvělý duet Elize Ryd a Sharon den Adel („Shine“) a výkon Michiho Kiskeho (závěrečný nejdelší titulní song) povyšují jejich jinak nepříliš výrazné skladby hodně nad průměr.

Pěvecky máme tedy jasno. A jak album působí po hudební a textové stránce? Předně, nebudu příliš odvážný, když prohlásím, že hudebně je zcela jasně identifikovatelné. Timo Tolkki svůj skladatelský rukopis již léta nezměnil a měnit zřejmě ani nehodlá. Jsem si jist, že některé pasáže by si hraví posluchači mohli za dlouhých zimních večerů jako puzzle skládat do různých písní STRATOVARIUS tolkkiovské éry. Taková činnost by ovšem nebyla příliš smysluplná. Odkazy na alba „Elements“ nebo „Destiny“ jsou nepřeslechnutelné. Stačí tedy zopakovat, že se jedná o standardní tolkkiovské symfo-power metalové album s rychlými sóly, souboji kytary s klávesami a decentními orchestracemi v mírném melancholickém oparu. Dostane se Vám jímavých balad, šlapavých i naspeedovaných songů a nechybí i závěrečný rozmáchlejší kus. To vše je ozvláštněno elitními zpěváky a příběhem.

A vida, málem bych zapomněl na příběh! Abych příliš neprozrazoval, jenom naznačím, že se má jednat o fantasy odehrávající se v budoucnosti, jež není lidstvu příliš nakloněna z důvodu ekologických a klimatických změn, a o hledání východiska z této krizové situace. Tedy opět téma, jímž je Tolkkiho tvorba protkána po celou jeho hudební kariéru. V onom příběhu však zcela absentují jakékoli postavy, kterým by zpěváci vtiskli svými hlasy nějaký charakter. Textově se tedy jedná o album se slabou dějovou linkou, přičemž o příběhu se dozvíte daleko více z promočních materiálů než z textů samotných.

V souvislosti s Tolkkiho operou se nabízí srovnání s jiným, v současnosti proslulejším metalovo-operním ansáblem AVANTASIA, jehož nahrávka „The Mystery Of Time“ vyšla nedlouho před tímto počinem. Přestože je AVANTASIA výrazně opulentnější, co se produkce, orchestrací, příběhu i počtu zúčastněných hudebníků týče, pro mě tentokráte vítězí minimalističtější Tolkkiho AVALON. Alespoň, co se hudební stránky týče. Album jde na dřeň, nehraje si prostřednictvím nabubřelé produkce na velké umění, je pohodové, poslouchatelné a nekomplikované. Pro fanoušky skladatele Tolkkiho přímo meditační album. A v případě osoby buclatého Fina jsem nakonec rád, že ještě počká s hudebním důchodem, přestože lze z geneze tohoto alba usuzovat na touhu vytáhnout z kapsy posluchačů nějakou tu kačku. Jsem tomu rád i za Tima Tolkkiho samotného, jenž tímto albem zřejmě naplňuje smysl svých veršů.